Všechno to začalo jednoho srpnového rána na letišti v Praze. Tašky nacpané k prasknutí (na kufry rovnou zapomeňte, potřebujete něco skladného, protože na lodi není úložný prostor nazbyt), nervy na pochodu, ale za pár hodin nás už vítaly sluneční paprsky na ostrově Kefalonie. Mám velkou slabost pro řecké ostrovy, řeckou kulturu, jazyk a Řecko vůbec. V mém životě byly asi jen 3 roky, kdy jsem léto nestrávila právě zde. Tudíž když byla možnost vydat se prozkoumat několik ostrovů z lodi, neváhala jsem ani vteřinu. Jednou bych se v Řecku klidně i ráda usadila, nebo tu měla alespoň letní "sídlo," ale o tom třeba zase příště.
Hned, co jsme hodily věci na loď, běželi jsme na pláž, zaplavat si. To léto jsem asi 2 týdny zpět již v Řecku byla, ale moře mi chybělo úplně stejně, jako bych ho viděla po několika měsících. Noc jsme strávili na lodi v malém soukromém přístavu nedaleko od té pláže.
Následující den jsme objevili zátoku, která mi připomínala takové ty nádherné pláže někde v Karibiku, stálo to opravdu za to. Doplavala jsem z lodi na jednu z nich, na tu z pevniny pravděpodobně přístup ani nebyl a prozkoumávala jsem to tam asi až do oběda. Jelikož většina míst na ostrovech, kde jsme byli, byla poměrně odlehlá od rušných center, na nákup jídla jsme se dostali třeba jednou za dva až tři dny. Ale musím říct, že bylo perfektní být oproštěna od toho uspěchaného moderního světa. Na lodi jsme sice měli wifi, ale když jsem ji využívala, tak převážně večer a to ke sdílení fotografií (klasika).